Literární vzory

Do puberty jsem přečetl všechno, co se mi dostalo pod ruku. Bibli, telefonní seznam nebo česko-anglický slovník. Bylo mi to jedno. Hlavně, že to mělo písmenka.

Zlom přišel kolem roku 1990, kdy Tomáš Jirkovský založil nakladatelství Laser. Do té doby vydávala sci-fi a fantasy jen Mladá fronta. A to spíš z povinnosti než z nadšení. Ale najednou tu bylo nakladatelství, které nedělalo nic jiného!

Z knih Ursuly K. Le Guin, Briana W. Aldisse, Roberta E. Howarda, Franka Herberta nebo Michaela Moorcocka jsem byl úplně paf. Najednou jsem věděl, že už nikdy nebudu muset číst „příjezd Babičky do Ratibořického údolí a přehled jejích každodenních prací a rozhovorů“. Ne. Mohl jsem s Conanem vylézt na Věž slona, sledovat Královnu mečů v akci nebo zjistit, jaké je jaro na Helikonii.

Až zhruba do roku 1993 jsem kupoval úplně všechno, co Laser vydal. Pak se na scéně začali objevovat další hráči a moje kapesné přestalo stačit. Najednou byl můj svět plný autorů jako Sapkowski, Asimov, Martin, Heinlein, Tolkien, Kulhánek, Feist, Herbert, Červeňák, Simmons, Adams, Zelazny, Bradbury… nekonečný seznam.

Drtivou většinu knih jsem přečetl ještě před jejich filmovou adaptací. Můj názor je jasný – film nikdy nepřekoná knihu. I když adaptace Pána prstenů k tomu neměla daleko. A když už jsme u filmových adaptací – víte, který spisovatel jich má nejvíce? Samozřejmě, že víte. William Shakespeare. A víte, kdo je v čele žebříčku mezi žijícími autory? Správně – Stephen King.

A tím se dostávám k mým aktuálně oblíbeným autorům. Vkus každého z nás se postupem času vyvíjí a ten můj se měnil také. Pustit se do vyjmenování celého seznamu by bylo zdlouhavé, proto přejdu rovnou k tomu, čemu říkám „finální výběr“: Stephen King a Terry Pratchett.

Stephen King je pán hororu. Jeho knihy působí na něco hluboko uvnitř nás. Ve spoustě jeho románů se na začátku vlastně nic moc neděje – autor jen sem tam brnkne na strunu strachu. První polovina je často „o běžných starostech a radostech každodenního života“. Stejně jako již zmíněné dílo B. Němcové. Pak ale přijde druhá polovina a to už se opravdu bojíte. Například při čtení Cujo jsem cítil opravdovou hrůzu. Vůbec se nedivím Joeymu z Přátel, že tu knihu zavíral do mrazáku.

Terry Pratchett a jeho veselé romány ze Zeměplochy jsou na úplně opačném konci spektra. Cesta k němu byla snadná: vezmete ručník a počkáte na Vogony, aby vás hodili správným směrem. Proletíte kolem Červeného trpaslíka a čekání si můžete krátit třeba čtením nějakého Prima mýtu. A na konci této cesty vás čeká humorná sbírka knih s neuvěřitelnou atmosférou a hloubkou.

Malá rada na závěr: Ať už je vašim oblíbeným spisovatelem kdokoliv, nesnažte se ho kopírovat. Stejně jeho styl nenapodobíte.

Léu vzbudil neobvyklý šramot v místnosti. Líně otevřela jedno oko a zamžourala na Nixe, který si právě připínal opasek s mečem.

„Vstávej. Něco se děje.“

„Co? Co se děje? Hoří snad? Útočí na nás někdo? Došla káva?“ zamumlala rozespale.

„Horší. Viděla jsi poslední příspěvek na blog?“

„Ne, proč?“ zazívala Léa.

„Autorův břitký humor je pryč. Mění se z Pratchetta na Kinga. Půjde do tuhého.“

„Vážně?“ vykulila na něj oči. „Podle čeho to poznáš?“

„To je snad jasné. V první polovině jeho příspěvku se vůbec nic neděje.“

„Takže všichni umřeme?“ „Možná. Pro jistotu začni balit. A nezapomeň na ručník, kdyby se zase vrátil k Adamsovi.“