Chci psát knihu!
Než jsem začal psát knihu, měl jsem plán – epická fantasy. Temná, chytrá, hluboká. Takový příběh, po kterém čtenář zavře knihu a chvíli jen hledí do prázdna.
A tak jsem čekal, až se naučím pořádně psát. Až si koupím ten správný zápisník, protože ten poslední nevoněl dobře. Až si přečtu všechny knihy o tvůrčím psaní… Jenže „až“ je nekonečně pružné slovo. Dá se natahovat tak dlouho, AŽ se příběh sám vytratí.
Napsal jsem pár povídek, ale na něco delšího jsem se necítil připravený. Bál jsem se začít.
A pak jsem prostě začal psát. Nevěděl jsem, jestli to bude další povídka, nebo něco jiného. Jako první jsem napsal scénu, která mi roky ležela v hlavě. A najednou… nešlo přestat. Byl jsem nadšením bez sebe. Já píšu knihu!
Jenže pak jsem zjistil, že neumím psát ženy.
Že všichni mluví jako já.
A že hlavní hrdina se chová jako idiot.
Protože jsem to já.
Postupně jsem pochopil, že se nezlepším jinak než dalším psaním. A že další psaní znamená nejen přidávat slova, ale taky mazat celé odstavce, scény a občas i celé kapitoly, které jsem ještě včera považoval za geniální.
Zjistil jsem, že psát knihu není jeden velký sprint k poslední větě, ale spíš nekonečná šňůra malých maratonů, během kterých občas zjistíte, že běžíte špatným směrem.
Příběh se mi v hlavě vždy zdál dokonalejší, než jak jsem ho dokázal napsat. Ale postupně jsem se zlepšil. A najednou jsem zjistil, že už nepíšu jen knihu. Píšu svět, ve kterém jsem sám zvědavý na to, co se stane dál. A že mě to neskutečně baví.
„Tohle teď čtete?“ Černokněžník ukázal na knihu, kterou jeho žačka zapomněla na stole. Tvářil se velmi pohrdavě.
„Ano mistře,“ špitla.
„Takový brak. Sám autor se přiznává, že neumí napsat ženskou postavu.“
„On neumí psát pořádně ani muže. Jen se to snaží zamaskovat blesky a všelijakým tím patosem.“
„Tak proč to čtete?“ podivil se Černokněžník.
„Abych věděla, co má v plánu.“
„Aha!“ Černokněžník pozvedl obočí. „Špehujete vlastního autora?“
„Ne. Plánuji převzít kontrolu.“
Černokněžník se opřel rukama o stůl. „Zajímavé. Pokračujte.“
Začervenala se. „Konečně jsem získala jeho pozornost!“ pomyslela si. Nahlas však řekla: „Nejdříve nenápadně převezmeme dialogy. Pak se pokusíme změnit děj. Pomalu, polehoučku. Určitě si ničeho nevšimne. Je tak zahleděný do sebe, že mu to nedojde. A pak už bude pozdě.“
„To se mi líbí. Tak tedy začněme!“ Černokněžník se zatvářil spokojeně.
„Ano, ale…“
„Jaké ale?“
„Nemůžeme ovládnout příběh, když ještě nevíme, co se v něm stane.“
Černokněžník se zamyslel. „Dobrá připomínka. Asi si to budeme muset nejdřív přečíst.“
