Škola
Ve škole jsem psal „tvůrčí“ slohovky a paní učitelka pečlivě hlídala, jestli se držím osnovy. Každoroční sloh na téma „Jak jsem prožil prázdniny“ byl pravidelným očistcem. Bál jsem se přiznat, že jsem celé léto proležel u babičky na kanapi (a to i přesto, že tehdy ještě neexistovaly mobily). Měl jsem pocit, že psaní mi jde. Ale ten pocit byl na základní škole systematicky likvidován.
Kreativní psaní ve škole je zvláštní disciplína. Měl jsem být originální – ale jen podle zadání. Měl jsem projevit fantazii – ale ve třech odstavcích, s úvodem, statí a závěrem. Když jsem si později přečetl svoji slohovku ze šesté třídy, zjistil jsem, že to celé bylo vlastně fantasy. Jen bez magie. A se špatným koncem.
Na střední škole jsem napsal Zlatovlásku jen pomocí přídavných jmen. Dostal jsem za to jedničku a musel jsem své veledílo přečíst před celou třídou. Hrozně jsem se styděl. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem někomu dal přečíst něco dalšího.
Dnes píšu příběh, v němž se Bůh ničeho zhmotní uprostřed lesní bouře a vyjednává o vytvoření hrdinů. Naštěstí už nemám paní učitelku, která by mi pod to dopsala své poznámky. Dnes mám jen čtenáře – a ti mi to dají sežrat daleko tvrději.
„Zkoušíte novou hru, mistře Prkvene?“ pozvedl principál Hubert tázavě obočí.
„Přesně tak, Huberte,“ odvětil bývalý klaun a nynější předseda divadelní společnosti. „Nedávno jsem uklízel ve skříni a našel jsem tuhle tragédii. Napsal jsem ji zamlada. Myslím, že to bude trhák.“
„O čem to je?“ zeptal se Hubert opatrně.
Mistr Prkven hrdě vypjal hruď. „Však uvidíte.“
Hubert se na něj mile usmál a posadil se na okraj jeviště.
„Takže! Všichni na svá místa!“ zaječel Prkven a ukázal na jednoho z herců. „Scéna první! Hrdina leží na kanapi, je mu devět, dívá se do stropu a pomalu se noří do psychologické prázdnoty letní apatie!“
„Co prosím?“ vykulil na něj herec oči.
Divadelní mistr se na okamžik zarazil. „No prostě si tady lehni s teatrálním povzdechem,“ zavrčel.
Herec udělal požadované a pak nahlédl do scénáře. „Babičko!“ zabědoval. „Mohu tu ležet i zítra?“
Prkven zabořil hlavu do dlaní.
„Skvělé, mistře,“ poplácal ho po rameni principál. „Jen si myslím, že by to mělo mít úvod, stať a závěr. Ale jinak je to opravdu vynikající! Jak se ta hra jmenuje?“
„Útěk z osnovy,“ povzdechl si Prkven a vydal se peskovat herce za to, že se nedokážou dostatečně vcítit do role.
