Hostinský natočil dvě dávky pěnivého moku a podal mu je. „Vitto, až jim to doneseš, běž do stáje. Dorazili vzácní hosté! Ustájíš jejich koně, vyhřebelcuješ je, dáš jim obrok a čerstvou vodu. Rozuměls?“
„Rozuměls,“ přikývl Vitto a spěchal splnit zadání. Krčmář ho sledoval se soucitným pohledem. Chudák, moc rozumu nepobral. Ale jako pomocník byl v hostinci k nezaplacení. „K nezaplacení,“ zopakoval si. To ho rozesmálo. Samozřejmě mu neplatil ani vindru, vždyť by ten prosťáček nevěděl, co si s penězi počít. Vzpomínal na časy, kdy ještě musel obsluhovat sám. Byl rád, že ho tu má.
Chlapec vešel do stájí a místo pozdravu prohodil: „Rozuměls!“
Kočí, oblečený v černé, dokonale padnoucí livreji, se k němu vztekle otočil. „Cos to řek, ty hovado!?“ zaječel. Bičíkem švihl směrem ke kočáru stojícímu před stájí. „Potřebuju, abys vypřáhnul a postaral se o koně! A koukej sebou mrsknout, ty holoto, nebo tě zmaluju, žes to neviděl!“ křičel, až mu sliny létaly od divoce zkřivených úst. „Takhle mě tu nechat čekat jako nějakou lůzu, ty zmetku!“
„Zmetku,“ potvrdil pacholek a hnal se ke koním.
Kočí zbrunátněl, a když Vitto procházel kolem, nakopl ho do zadku, až se pacholek svalil na zem. Vozka divoce zakoulel očima a přistoupil k ležícímu mladíkovi. Bezděčně švihal bičíkem. „Co? Co? Ty! Jak se opovažuješ?“ vyrážel ze sebe, vzteky nepříčetný. Napřáhl ruku.
Ve stájích se náhle setmělo a vzduchem prolétl mrazivý závan. Tam, kde byly ještě před chvílí prosvětlené krovy natřené vápnem, nyní visely v temných zákoutích pavučiny. Jejich osminozí majitelé začali vylézat ze škvír v trámech. Vůni čerstvého sena vystřídal hnilobný, mrtvolný puch. Kočka, dosud klidně spící v seníku, zasyčela a s chlupy naježenými strachem se dala na útěk. Koně začali poplašeně ržát. Vozku ovanul ledový závan, který pronikl celým jeho tělem a sevřel mu bušící srdce svými mrazivými prsty.
Vitto pozvedl obličej ke svému trýzniteli a bázlivě se zeptal: „Opovažuješ?“ Jeho strachem rozšířené oči plné slz hleděly na muže, který se jej před okamžikem chystal zbičovat. Přerývavě dýchal. Kočí zaváhal. Ruka s bičem zůstala napřažená. Vzteklou brunátnost jeho tváře nahradila sinalá bílá. „Co? Co? Ty! Jak…,“ opakoval zase, ale tentokrát jeho hlas ztratil na aroganci. Kočí se pomalu a nevěřícně rozhlížel, až jeho zrak spočinul na dveřích do stáje. Za nimi stále panoval slunečný den a zpěv ptáků švitořících na větvích nedalekého stromu sem doléhal jakoby zdaleka. Zdálo se, že venku je vše v pořádku. Spustil ruku a pozpátku couval k východu. Jakmile na něj za prahem dopadly sluneční paprsky, odvaha se mu vrátila. „Slyšels? Udělej, co jsem ti poručil!“ vykřikl nejistým hlasem a zmizel za dveřmi hostince.
Vitto usedavě plakal a po tvářích mu kanuly slzy. Celý se třásl. Když nakonec otevřel oči, spatřil nozdry jednoho z koní, který natahoval krk, aby ho olízl. Podrbal koně za ušima, naposledy vzlykl a nejistě pípl: „Poručil.“ Vstal, došel ke spřežení a dal se do práce. Stáje zářily čistotou, krovy bez pavučin měly opět bělostný nádech a příjemný klid narušovalo pouze občasné spokojené zafrkání koňů.
Ukázka č. 2
Toho dne se jejich ležení rozprostíralo na pokraji Hlubokého hvozdu. Pokud by ho chtěli obejít, cesta by se jim prodloužila nejméně o týden a na to neměli čas. Z toho důvodu zvolili nejkratší trasu, která protínala tento rozsáhlý lesní porost od severu k jihu. Ambasador měl k přírodě zajímavý vztah. Respektoval ji, protože věděl, že bez ní by nebylo zvěřiny, chleba, sýrů či lahodného vína. Když už ji musel navštívit, choval se k ní s pokorou. Nejraději měl, když se od ní dokázal oddělit alespoň celtou svého cestovního stanu. Každý večer před spaním ze svého stanu vynášel mravence, pavouky a všelijakou další havěť. Chtěl si stanovit jasné hranice. Snažil se naznačit, že uvnitř stanu je jeho území. A že příroda si může nechat všechno ostatní. Bohužel ta to málokdy dodržovala. Nerozuměl jí, takže ho překvapilo, jak neprostupný může být obyčejný les. Vždyť to mělo být jen spousta stromů pohromadě, sem tam pařez a trochu mechu. Tohle však byla neproniknutelná stěna zeleně. Stromy zde rostly tak blízko u sebe, že jejich mohutné koruny nepropouštěly žádné světlo. Kmeny vypadaly jako zkamenělí obři, kteří se vzájemně opírali, aby nepadli. Veškerý prostor mezi nimi byl vyplněn hustým a trnitým houštím. Vším prorůstaly šlahouny neznámých rostlin. Samozřejmě s trny. Spadané listí, které tlelo na dně tohoto zeleného pekla, vydávalo nelibou vůni. Občas zlověstně zašustilo, jako by po něm přeběhl nějaký lesní tvor.
Včera večer se šel na Hvozd podívat. Vedla do něj jen úzká cesta, sotva pro jeden vůz. Zeleň z obou stran stezky se natahovala do volného prostoru a zabírala si ho pro sebe, jako by se les snažil zachytit svými prsty každého, kdo do něho vešel. Vzduch byl plný bzučících komárů, kteří na něm hodovali. Azer se je snažil odehnat. Zabít by nedokázal ani tento nepříjemný hmyz, a tak teď trpělivě snášel jejich mučení. Podle všeho se mezi nimi již rozkřiklo, že je přišel navštívit dobrovolný dárce, takže se slétali ze širokého okolí. Upřímně doufal, že jim ujede, až se bude vracet zpět k táboru.